... Konci 19. a začátku 20. století se říkalo belle époque – krásné časy. Kvetl průmysl, technika, ekonomika, kultura, demokracie. Vše však směřovalo k velké válce. Na kontinentu se vytvořilo několik silných mocností, které se vývojem, často válkami, rozdělily na mocenská a vojenská spojenectví. Zjednodušeně na dva bloky – Trojspolek (sílící a ambiciózní Německé císařství, Rakousko-Uhersko a Itálie) a jeho protiváhu – státy Trojdohody (Francie, Velká Británie a Rusko)…
... Rozbuška vybuchla právě na Balkáně. Stal se jí 28. června 1914 atentát na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho choť Žofii Chotkovou v bosenském Sarajevu…
... Rakousko-Uhersko, podporované Německem, jež si slibovalo naplnění svých velmocenských ambicí, začalo velice tvrdé vyjednávání „ke zjednání spravedlnosti“. 24. července předala rakouská vláda Srbsku v podstatě nepřijatelné ultimátum, které mělo vést k vyšetření a potrestání atentátu.
To Srbové očekávaně odmítli a vzápětí následovaly mobilizace, vyhlášení války a válka sama….
Velká alias světová válka
... 28. července 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku (ano, proto Švejkovo okřídlené „na Bělehrad!“), následovala reakce dalších států a na přelomu července a srpna...
... Zejména po rakousko-uherském vyrovnání (1867) a nevyrovnání rakousko-českém se nespokojenost a snahy o větší samosprávu zemské „vlády“, plnohodnotné zavedení češtiny jako úředního jazyka či národnostní vyrovnání Čechů s Němci stupňovaly. O samostatném státu Čechů se však neuvažovalo...
Válka mění federalisty na separatisty
... Válečné útrapy národnostní otázku ještě vyhrotily a začala se formovat myšlenka, že je nutné se od Rakouska-Uherska odtrhnout. Prezentovala ji především skupina exilových politiků, v jejímž čele stál poslanec Říšské rady Předlitavska (v roce 1914 rozpuštěné) a dosavadní bojovník za reformování Rakouska-Uherska do moderní federace profesor T. G. Masaryk...
28. říjen 1918
... V Praze pak v rámci „zmatků“ v monarchii, kdy se prohrávala válka, Rakousko-Uhersko separátně kapitulovalo, odtrhávalo se Uhersko a jednotlivé národní jednotky armády odmítaly poslušnost, využil příležitost Národní výbor československý a jeho členové Alois Rašín, František Soukup, Jiří Stříbrný, Vavro Šrobár a Antonín Švehla (muži října) vyhlásili 28. října 1918 samostatný československý stát. Vedení monarchie nemělo politickou vůli tvrdě reagovat. Ač vojáci na Václavském náměstí byli připraveni. Československo bylo na světě! Vládu skutečně převzal v Paříži vzniklý kabinet T. G. Masaryka...
... Mírové smlouvy po první světové válce nepřinesly trvalý mír. Svou tvrdostí vyvolaly nespokojenost poražených (zejména Německa). Vedle územních ztrát a reparací smlouvy omezovaly jejich armády, aby již nebyly schopny vést válku. V Německu se na podhoubí chudoby a nespokojenosti prosazoval nacionalismus a v roce 1933 se dostal k moci Adolf Hitler. Německo začalo znovu zbrojit a plánovalo obsadit demilitarizované Porýní. Zároveň podporovalo právo na sebeurčení německých částí Československa. V březnu 1936 již Porýní vojensky obsadilo. Proti žádnému z těchto porušení mírových smluv se nezasáhlo...
Fašismus nebo komunismus...
... Začala občanská válka ve Španělsku (1936–1939), kde po volebním vítězství levice propuklo úspěšné povstání pravicových a katolických stran vedené generálem Francem (podporovaným Německem a Itálií). Během ní nad republikánskými levicovými směry převzali kontrolu komunisté, podporovaní ze Sovětského svazu (a Mexika), což vyvolalo u západních mocností strašáka bolševismu a následně jejich tolerantnější přístup k německému nacismu a italskému fašismu...
... 11. března 1938 proběhl ozbrojený nacistický převrat v Rakousku. Den nato Německo provedlo anšlus Rakouska ke třetí říši. Taktéž zapovězený mírovými smlouvami a nepotrestaný...
... Ochota Československa odstoupit požadovaná území nestačila, Hitler přišel s dalšími požadavky. Francie a Velká Británie následně vzkázaly Československu, že nemohou doporučit nemobilizovat. Čs. vláda 23. září večer vyhlásila mobilizaci a nové Hitlerovy požadavky 25. září odmítla jako nepřijatelné. Na další Hitlerův nátlak zprostředkovali britský premiér Chamberlain a italský premiér Mussolini schůzku v Mnichově. Tam byla 29. září 1938 za účasti Francie, Velké Británie, Itálie a Německa dojednána a následující den podepsána dohoda o postoupení pohraničních území Československa Německu a týž den byla předána československé vládě. Ta ji v beznadějné situaci rezignovaně přijala...
... Dvacet let po „neprohrané“ první světové válce se Německo rozhodlo rozpoutat další velkou válku. V ní si, podle Adolfa Hitlera, „nadřazená germánská rasa“ měla vzít zpět, co jí neprávem sebraly mírové smlouvy po první světové válce (zejména část Francie a Polska), měla porazit odvěkého nepřítele Francii, expandovat ve střední Evropě a na východě na úkor „podřadných“ Slovanů a v neposlední řadě získat naleziště ropy a dalších surovin...
Pakt Molotov–Ribbentrop
... Překvapivou smlouvou o vzájemném neútočení si Německo i SSSR uvolnily ruce a nic nebránilo novému dělení Evropy. Válka oficiálně začala 1. září 1939 vpádem wehrmachtu do Polska. K útoku na Polsko se připojil 17. září i Sovětský svaz a dříve „své území“ se rozhodlo vybojovat Slovensko. Polsko se po krátkém odporu zhroutilo...
... Stalinův Sovětský svaz pokračoval v listopadu 1939 útokem na Finsko, ale v zimní válce neuspěl...
... Německo další velkou a úspěšnou expanzi spustilo na jaře 1940...
... Plán se začal Němcům drolit, když neuspěli ve zřejmě rozhodujícím střetu na východní frontě – bitvě o Stalingrad, která trvala od srpna 1942 do února 1943. Úspěch nezaznamenali zimou decimovaní Němci ani při dobývání Leningradu a Moskvy...
... Československo na tom bylo po válce ekonomicky špatně, stejně jako zbytek Evropy. Hned v roce 1945 byl zaveden přídělový systém, většina lidí žila na hranici bídy. I tak byli lidé po válce plni očekávání a nadějí na lepší společnost. Ve spojení s nedůvěrou k Západu, zejména Francii a Velké Británii, a naopak nekritickým obdivem k SSSR to vedlo k tomu, že nejoblíbenější stranou byli komunisté. Ke konci roku 1948 měla KSČ dva miliony členů. Zároveň však platí, že většina Čechů a Slováků chtěla žít v demokracii. Lidé si neuměli představit, že by mohlo dojít k nastolení diktatury, zrušení svobody slova, zavedení cenzury, zákazu svobodného cestování, každodennímu „fízlování“ a politickým procesům...
Okleštěné volby 1946
... To vše spolu s omezeným počtem stran vedlo k přesvědčivému vítězství KSČ ve volbách 1946. Gottwald se stal předsedou vlády a komunisté ovládli další ministerstva. Pozvolna a nenápadně docházelo ke komunistické infiltraci veřejného života, především policie, kterou KSČ ovládla takřka úplně, a armády...
... Nekomunistické strany si pozvolna začaly uvědomovat nebezpečí, které československé demokracii od komunistů hrozilo, a snažily se mu bránit. Ministři národně socialistické, lidové a Demokratické strany demisí, kterou podali
20. února 1948. Chtěli vyvolat předčasné volby a doufali, že komunisté z nich vyjdou oslabeni.
Spoléhali také na podporu ostatních demokratických ministrů, především z řad sociální demokracie a bezpartijního Jana Masaryka. Ti se k nim však nepřipojili, takže nakonec odstoupilo jen 12 z 26 ministrů. To na demisi celé vlády nestačilo a Gottwald vystoupil s požadavkem, aby prezident Beneš místo nich jmenoval ministry nové, jejichž jména ovšem navrhne sám...
... Volby na jaře 1948, v nichž mohli občané hlasovat jen pro kandidátku Národní fronty, již byly opravdu formalitou...
... Bezprostředně po převratu v únoru 1948 podnikli komunisté řadu kroků k upevnění moci: provedli masové čistky ve státních úřadech, národních výborech, v policii i armádě, dokonce i v nekomunistických politických stranách, které přeměnili v pouhou stafáž režimu, na vysokých školách i v továrnách. Zrušili možnost svobodného cestování do zahraničí a zavedli cenzuru v denním tisku, vydávání knih i vysílání rozhlasu. Prezidenta Beneše po abdikaci nahradil předseda KSČ Klement Gottwald a novým premiérem se stal Antonín Zápotocký. Přesto se po několik týdnů a možná i měsíců oddávali myšlence, že socialismus v Československu budou budovat podle vlastních představ. Gottwald opakoval, že „kolchozy se zakládat nebudou“, živnostníky a podnikatele ujišťoval, že mají existenci zajištěnou i do budoucna. Ještě v březnu 1948 předsednictvo ÚV KSČ přijalo usnesení, že rozsudky s trestem smrti v soudním procesu s předáky demokratických stran padnout nemají...
Moskva má na věc jiný názor
... Kdy a jak sovětský dokument dostalo vedení KSČ, nevíme. Je však nesporné, že už na podzim 1948 se předsednictvo ÚV KSČ s jeho závěry ztotožňovalo a v září generální tajemník strany Rudolf Slánský vyhlásil politiku „zostřeného třídního boje“, která vývoj v Československu zásadním způsobem změnila...
... Následovalo zatýkání skutečných i domnělých nepřátel komunistického režimu, stejně jako lidí nepohodlných. V politických procesech byli k smrti odsuzováni lidé často zcela nevinní. Jedním z prvních byl generál Heliodor Píka, popravený 21. června 1949. Největším procesem s představiteli nekomunistického tábora bylo soudní přelíčení s Miladou Horákovou a společníky v roce 1950, v němž byly vyneseny a následně také vykonány i rozsudky trestu smrti...
... Ve druhé polovině 50. let se v Československu po materiální stránce žilo přece jen lépe. Nebyl samozřejmě dostatek všeho, co lidé potřebovali, na pultech chybělo maso, exotické ovoce a mnohdy i věci běžné spotřeby, ale celkem se zásobování potravinami zlepšilo...
... Na počátku 60. let se s odcházejícími stalinisty a nástupem mladých „kádrů“ začala mírně zlepšovat i situace společenská a politická. V ČSSR polevila cenzura, začaly vycházet dosud zakázané knihy, divadla uváděla nové hry, natáčely se filmy, které si vydobyly mezinárodní uznání...
... Po otřesech 50. let dokonce dospělo vedení KSČ k závěru, že režim je již tak pevný, že může v Československu vyhlásit vítězství socialismu. V ústavě byla v roce 1960 zakotvena vedoucí úloha KSČ, nový státní znak a nový název státu – Československá socialistická republika...
... V roce 1961 proběhl v Moskvě XXII. sjezd KSSS, který znamenal významný mezník v rozchodu se stalinismem (také bylo odstraněno Stalinovo tělo z mauzolea na Rudém náměstí v Moskvě). Sjezd rovněž označil diktaturu proletariátu za překonanou formu vládnutí a vyhlásil přechod
ke „všelidovému státu“...
Náznaky demokracie
... Pokračovalo mírné uvolňování společnosti – byla zrušena cenzura, vznikaly opoziční organizace jako KAN, K 231 a došlo i k pokusu o obnovu sociální demokracie...
Spřátelené armády jaro udupaly
... Napjatý vývoj vyvrcholil 21. srpna 1968 vpádem „spřátelených“ armád Varšavské smlouvy čítajících čtvrt milionu vojáků a následnou okupací země. Představitelé KSČ a státu byli odvlečeni do Sovětského svazu, kde byli internováni...
... Po krachu pražského jara již naprosté většině populace bylo jasné, že komunisté nic dobrého nepřinesou. Do strany už se vstupovalo víceméně jen z prospěchářství či strachu z drobných šikan všemocného státního aparátu. Normalizační režim upevňoval své pozice...
... Pár odvážlivců, kteří proti režimu skutečně aktivně vystupovali, skončilo před soudem a následně ve vězení. Režim však dával najevo, že ho nezajímá, co si lidé myslí, pokud to neříkají nahlas a svůj odpor proti němu neprojevují veřejně...
... Záhy po sovětské okupaci a nástupu Husákova vedení, ochotného bezvýhradně plnit pokyny Moskvy, proběhla vlna čistek i v KSČ samotné. Z nejvyššího vedení KSČ museli odejít všichni, kdo se aktivně podíleli na reformní politice, a na jejich místa nastoupili nekompromisní stoupenci sovětské politiky, jako například Antonín Kapek, Jozef Lenárt či Alois Indra. Celkově bylo v letech 1969–1973 z KSČ vyloučeno či vyškrtnuto téměř půl milionu členů...
Underground a Charta
... Drobným ostrůvkem svobody byl umělecký underground, například kolem legendární skupiny The Plastic People of the Universe. A právě zatčení členů skupiny a dalších představitelů kulturního undergroundu na jaře 1976 odstartovalo vznik Charty 77, jež ve své době sjednotila opozici, či spíše svobodomyslnější jednotlivce proti komunistickému režimu. Většina členů kapely byla po několika týdnech pobytu ve vazbě propuštěna, ale několik osob bylo na podzim 1976 postaveno před soud a za údajné výtržnictví odsouzeno do vězení.
Po procesu se sešli Václav Havel, Pavel Kohout a další a jako protest sepsali prohlášení Charty 77, jež zhruba popisovalo reálný stav v Československu a požadovalo dodržování lidských a občanských práv. Pod prohlášením, zveřejněným k 1. lednu 1977, bylo v té době podepsáno 242 lidí...
... Celkově se v 70. a 80. letech zdálo, že se nic nemůže změnit a bolševická šeď už zůstane navždy...
... Koncem 80. let měla KSČ v rukou všechny nástroje k udržení moci, včetně sovětských vojsk v zemi. V Československu chyběl element, který by inicioval změnu, jako tomu bylo např. v Polsku (Solidarita) či NDR (vliv a příklad SRN). I materiálně tu na tom byli občané nesrovnatelně lépe než třeba v Polsku, Rumunsku či Sovětském svazu. Domácí disidenti nebyli na zvrat připraveni (ostatně jinde také ne) a ani se nedá říct, že by se ho snažili nějak organizovat...
Vyčerpávající válka v Afghánistánu
... Koncem roku 1979 vpadla sovětská vojska do Afghánistánu ve snaze zde nastolit loutkový komunistický režim. Krok se však změnil v dlouhodobou válku, která SSSR vyčerpávala a významně přispěla k hospodářské, sociální i politické krizi, s níž se tato velmoc od 70. let potýkala...
... Navíc Sovětský svaz postihlo období nejistoty a politických otřesů: 10. listopadu 1982 zemřel generální tajemník ÚV KSSS Leonid Iljič Brežněv, autor doktríny tzv. omezené suverenity komunistických států, který politiku SSSR řídil bezmála po dvě desetiletí...
... Teprve Michail Sergejevič Gorbačov, který se stal generálním tajemníkem ÚV KSSS ve svých čtyřiapadesáti letech, skýtal jistou naději na vývoj bez otřesů na delší dobu. Gorbačov si uvědomoval krizi, zejména hospodářskou a snažil se z ní zemi vyvést řadou opatření v oblasti zahraniční i vnitřní politiky, jež měla zemi ekonomicky ulevit. K nejvýznamnějším opatřením patřilo přiznání porážky v Afghánistánu a ústup z této země v roce 1988 a jednání s Ronaldem Reaganem o omezení zbrojení...
... S impulzy přicházejícími z Moskvy po nástupu Gorbačova si vedení KSČ nevědělo příliš rady a stejně tak nebylo ochotno svoji politiku směrem k nějaké „glasnosti“ měnit. Československá veřejnost viděla ve změnách, k nimž docházelo v SSSR a také v Polsku a Maďarsku, naději a dožadovala se rovněž větší míry demokracie než dosud. K 20. výročí sovětské okupace 21. srpna 1988 došlo v Praze poprvé po 19 letech k protestní demonstraci. Při příležitosti Dne lidských práv se 10. prosince 1988 konala jediná povolená demonstrace odpůrců režimu v celé historii tzv. socialistického Československa...
... V ČSSR panoval stále relativní klid. A komunisté. Šťastná souhra zahraničněpolitických událostí však protirežimní opozici dala šanci na zvrat poměrů. Pomohla náhoda v podobě studentské demonstrace a brutálního zásahu policie...
... Po listopadu 1989 dále patřil znárodněný majetek, takže víceméně všechno krom drobných nemovitostí (rodinných domů, chat a chalup) a soukromého movitého majetku, „pracujícímu lidu“ – tedy státu. Bylo nutné majetek od jednotlivých provozoven až po největší továrny naopak zprivatizovat či jej vrátit. Zrestituován původním majitelům či jejich dědicům byl majetek zkonfiskovaný státem po komunistickém puči 25. února 1948.
Další majetek byl rozprodán v takzvané malé privatizaci, kdy si ho zájemci kupovali v aukcích. Tam šlo zejména o menší podniky a často si podnik či provozovnu kupovali jejich předlistopadoví šéfové či zaměstnanci.
Větší podniky našly nové majitele ve velké privatizaci...
... Představitelé do té doby silně maďarizovaného Slovenska požadovali federaci již při zrodu Československa v roce 1918. Místo toho však vznikl stát s poměrně centralizovanou vládou a Slovensko autonomii nemělo. Tu získalo až po Mnichovu coby Slovenská republika (1939–1945) spolupracující s nacistickým Německem. Po válce se však vrátilo do náruče Československa a federace se dočkalo až v roce 1968. V ní v podstatě spokojeně dožilo do listopadu 1989. Hned vzápětí se však emancipační tendence projevily znova už při změně názvu na Česká a Slovenská Federativní Republika začátkem roku 1990...
Bankovní socialismus
... V 90. letech fungovaly české banky na komerčních principech, ale vlastnil je stát. Žádoucí bylo, aby při transformaci ekonomiky pomohly s financováním, a neoficiálně se říká, že pokyn byl půjčovat vlastně na všechno. Také proto byly banky při schvalování i značně rizikových úvěrů často, mírně řečeno, ať již nekompetencí, či záměrně, velice shovívavé. Čtveřice největších bank – Česká spořitelna, Komerční banka, ČSOB a IPB – tak v druhé polovině 90. let vykazovala každoroční miliardové ztráty a s nevratnými úvěry v hodnotě desítek miliard ústavy balancovaly na hraně krachu...
Václav Havel (1936–2011)
... Po dlouhodobých zdravotních problémech zemřel spisovatel a dramaturg, odpůrce komunistického režimu a obhájce lidských práv, politický vězeň, velký hybatel českých dějin a první polistopadový prezident Československé socialistické republiky a poté i České republiky Václav Havel...
... ODS pětkrát po volbách skládala vládu a je nejúspěšnější politickou stranou českých polistopadových dějin. Její otec zakladatel Václav Klaus dvě vlády sám vedl a následně dvakrát úspěšně kandidoval na prezidenta. Za vlády ODS proběhla zásadní transformace ekonomiky včetně velkých privatizací a země udělala rozhodující kroky do západoevropských struktur jako EU či NATO. Straně se však nevyhnuly skandály. První zásadní byl spjat s finanční podporou strany fiktivními sponzory Lajosem Bácsem a Radjivem M. Sinhou z roku 1995...
Fotbalista, novinář, odbojář, vězeň a oběť v berlínské věznici Plötzensee
... Z pěti dětí manželů Bodlákových se právě jen František a jeho starší sestra Marynka dožili dospělosti. Dvojčata narozená po Františkovi – Adolfek a Vojtíšek – zemřela ještě coby batolata na neštovice, zřejmě po očkování. (František Bodlák také nechal později očkovat svou dceru až pod tlakem, že ji nevezmou do školky.) A poslední, nejmladší sestřička Pepinka podlehla v šestnácti letech zápalu plic. Otec Antonín bojoval čtyři roky v první světové válce, syn František byl odveden jako „roční dobrovolník“ (což ovšem neznamenalo, že dobrovolně) na poslední rok války. Oba se v pořádku vrátili. Po vzniku ČSR si rodina mohla vybrat, zda budou Češi, či Rakušané, a Bodlákovi se přestěhovali z Vídně do Čech k Novému Bydžovu...
... Kromě umění se v Čechách František věnoval i sportu. Hrál fotbal za Nový Bydžov a ve stejném klubu byl trenérem dívčího týmu házené. A oboje mu šlo. Coby o fotbalistu o něj měli zájem pražští Bohemians, do kterých i později přestoupil. Coby trenéra si ho pro změnu vyhlédla jedna z hráček, dcera předsedy klubu Marie Vancová, která se ihned rozhodla, že si ji vezme...
... Po svatbě František znova nechal školy a našel si práci, aby uživil ženu. V Národních listech – což byly národnědemokratické, tj. velmi pravicové noviny – pracoval nejdříve jako korektor a později psal sportovní reportáže. To až do své smrti. Kromě školy nechal na nátlak manželky po zlomenině klíční kosti také fotbalu, aby mohl vydělávat, protože v roce 1923 se manželům narodila dcera Jitka Bodláková (má babička) a pak ještě syn Bořek (1925) a druhá dcera Jelena (1933). Práci sportovního redaktora dělal brzy František jako vedlejší povolání, protože se stal redaktorem a později šéfredaktorem rozhlasového věstníku Radiojournal. Ten se pod jeho vedením z původních pár listů s programem stal solidním obrázkovým časopisem se třemi dalšími redaktory...
Hned po začátku války se František zapojil do odboje. Tedy toho nekomunistického. Komunisté v té době drželi basu s Němci coby spojenci Stalina. S rodinou se František o informace pochopitelně nepodělil. Marie s dětmi to zjistila až po manželově zatčení. Jen že byl převezen do nechvalně proslulé berlínské věznice Plötzensee, odkud v roce 1941 přišel strohý telegram o úmrtí na selhání srdce...
„Když tatínka zabili, telefonovali jsme samozřejmě strýčku Žandovi, jeho nevlastnímu staršímu bratrovi, který žil od dvacátých let v Berlíně (jeden ze strýců, kteří po založení ČSR optovali pro Rakousko), protože telegram přišel z Berlína. Ani ve snu nás nenapadlo, že to nemuselo být pro strýčka zrovna výhodné, shánět se po mrtvém bratrovi v politické věznici...
(*1925, Mariková, ČSR † 1980, Litvínov, ČSSR)
Válečný hrdina, správce národního majetku, podnikový psycholog, člen galérky chátry
... Kulky byly slyšet čím dál blíž a Vaňka si byl jistý, že nějaká další už ho musí trefit. Skripka v druhém příkopu ale dál ležel a opětoval palbu na německé vojáky. Krýt ústup skupiny, zdržet pronásledovatele co nejdéle, zněla domluva. Ale ne se obětovat. Zkušený ruský voják snad ví, co dělá, snažil se uklidňovat tehdy devatenáctiletý Vavřinec Korčiš (zvaný ve skupině Vaňka).
Jestli drží tohle slovenský dítě, já necouvnu, kontroloval Vaňku Skripka. Přesně major Ivan Ivanovič Skripka-Studenskij. O dost později, než bylo aspoň trochu bezpečné, naštěstí zkontrolovali situaci v druhém příkopu oba najednou. Jen na sebe pohlédli a bez signálu oba vyskočili a běželi o život za skupinou do relativního bezpečí hor někde nad Banskou Bystricí...
... V říjnu 1944 vstoupil v partyzánské skupině Vavřinec Korčiš do Komunistické strany Slovenska. Později žádný vřelý vztah ke straně nepotvrzoval, ale tehdy jim asi prostě věřil. Bojoval spolu s nimi.
„Vaňka, ty nevíš, kam lezeš. Ty vůbec nevíš, za koho chceš bojovat. Ty nevíš, co dělaj bolševici u nás,“ říkal dědovi ve slabé chvilce (když se opili na ilegální výpravě jako mužici v cukrárně v Košicích) jeho partyzánský druh (a nadřízený) Skripka. Zato on to po zkušenostech v SSSR věděl moc dobře. „Pak jsem si až do konce války dával pozor, abych Ivana neměl v zádech,“ říkal děda. Za takové řeči by byl pod Stalinem gulag ještě výhra. „Ale naštěstí mi věřil – nebo si to nepamatoval.“...
... Koncem roku 1944 byl děda vybrán (zřejmě právě Skripkou, ale pod rozkazem byl podepsán ještě Slánský), aby u Prahy připravil půdu pro sovětský zpravodajský výsadek určený k podávání důležitých vojenských informací z Prahy a okolí. Vavřinec Korčiš se s falešnými doklady vydal na cestu přes Banskou Bystrici, Bratislavu a Vídeň do Prahy. V obci Točná kontaktoval rolníka Zdeňka Junka, u něhož dříve jeho matka pracovala. To byl podle dědova vyprávění jediný okamžik, kdy za války svou maminku viděl. Na Štědrý večer ji pozoroval oknem.
„A zaklepal jsi na ni aspoň?“
„Ne, to by pro ni bylo moc nebezpečné.“
...
... Pro ruskou armádu pracoval až do jejího odchodu z obnoveného Československa. O tom, co přesně plnil za úkoly, mnoho nevyprávěl. Údajně však jednou třeba jeli do Rumunska pro atomového fyzika a přesouvali ho do Sovětského svazu. V dalším případě zase dostal za úkol „vyřešit“ zmiňovaného Josefa Hluchého. Že na gestapu mluvil. Děda však věděl, že „Pepík“ promluvil po tvrdém mučení, a úkol nechal nesplněný...
... V roce 1970 také oficiálním dopisem na sovětské velvyslanectví vrátil Řád vlastenecké války. Nepochybně k tomu přispělo i to, že mu komunisti poslali syna za podvracení republiky do vězení. Znovu však obživlo přátelství s Ivanem Skripkou, který byl v roce 1968 převelen do Prahy. Občas se sešli a popili vodku. Jestli Skripka dědu verboval, se nikdy nedozvíme, i když on tvrdil, že ne...
Student, mladý revolucionář, politický vězeň, chartista, člen galérky chátry, topič, kancléř...
... Pořádali demonstrace, vydávali letáky. Každopádně se ilegální hnutí nelíbilo režimu a ten se o ně začal silně zajímat, jako o cokoli, co si žilo svým životem nezávislým na státu. Zásadní událostí se stal vstup či spíše infiltrace Josefa Čechala do hnutí. Přivedl ho Petr Uhl se slovy: „Ať tu máme skutečného zástupce dělnické třídy.“ Netušil, že tím zároveň přivedl zástupce StB. A členům HRM se brzy od základu změní život.
Během roku 1969 byla většina členů HRM včetně Petrušky Šustrové pozatýkána. O několik měsíců déle než ostatní se na svobodě držel právě jen Vavřinec Korčiš, jenž přešel do ilegality. Schovával se zejména na dívčích kolejích na Větrníku. Od svého otce měl částečnou zpravodajskou školu a samozřejmě měl i hodně štěstí. „Zásadně jsem nespal na stejných pokojích a vždy, když tam byla šťára, šťastnou náhodou jsem se pohyboval někde venku.“
K zatčení pomohla až Petruška Šustrová, s níž už předtím krátce žil. Jí StB řekla, že když se Korčiš přihlásí, propustí ji, aby se mohla starat o malého syna Ivana. „Napsala mi dopis, který jsem si složitě vyzvedl na vrátnici kolejí. Policie byla tak hodná, že Petrušce řekla, že se skrývám po dívčích pokojích.“
Vavřinec Korčiš se tedy přihlásil na Ruzyni, což StB dost překvapilo. Šustrovou samozřejmě nepropustili.
Věren zpravodajské přípravě od svého otce však Korčiš s vyšetřovateli nemluvil. A tak přesto, že další obviněné zastupovala právnická esa slušné strany barikády jako například Otakar Motejl či Dagmar Burešová a Korčiš dostal zástupce ex offo – prokurátora z padesátých let Karla Bayera –, odešel od soudu v březnu 1971 „jen“ s patnácti měsíci za podvracení republiky. Možná to ale také nic společného nemělo, protože verdikty soudů tak úplně s realitou nesouvisely...
Studentka, mladá revolucionářka, politická vězeňkyně, mluvčí Charty 77, náměstkyně ministra vnitra, novinářka, překladatelka a v neposlední řadě maminka pěti dětí...
... Pustili ji tedy na podmínku šestnáct dnů před vypršením trestu. „Věřím, že již za podobnou činnost já ani nikdo jiný odsouzeni nebudeme,“ odpověděla na dotaz soudce, zda může říct, že již nebude páchat trestnou činnost.
Po propuštění si pořídila druhého manžela Vavřince Korčiše a s ním mou sestru Blanku a mě. S pácháním trestné činnosti, jak si to představoval tehdejší režim, však nepřestala. Mimo jiné na stroji přepisovala knihy edice Petlice, za což dostávala pět korun za stránku. Ale vůbec se kamarádila se „závadovými lidmi“ a také se zajímala o osudy dalších lidí perzekvovaných režimem. Například o stíhané z procesu s Plastiky. „Říkali jsme tomu proces malých zvířátek, protože odsouzeni byli nakonec Karásek, Zajíček, Brabenec a Magor,“ vzpomíná.
To v roce 1976 vedlo k podpisu Charty 77.
... Text samotný mámě k podpisu přinesl příznačně Petr Uhl. Podepsala i s tehdejším novým partnerem Jardou Kukalem (a tátou mé druhé sestry Lídy), jenž byl jako člen undergroundové skupiny DG 307 v procesu také stíhán.
Proto jeho podpis nejdříve Jiří Němec ze seznamu vyřadil, aby mu to nepřitížilo. Akurátní Petr Uhl ho tam ovšem promptně zařadil zpět. A tak to bylo i správně.
Petr Uhl byl pak i u zrodu další „trestné činnosti“. Zdá se, že na mámu neměl dobrý vliv...
Máma dva roky. Táta 15 měsíců. Nepodmíněně.
Vesměs za blbosti. Letáky, organizace demonstrací, špatný řeči se špatnejma lidma. Ve špatný době. Rok 1969. Mámu zatkli hned, táta šel do ilegality. Skrýval se vesměs na dívčích kolejích. Musel, chudák, strašně trpět. Když ale StB dala mámě vědět, že pokud se táta sám přihlásí, pustí ji za dvouletým synem (starší brácha), vymaloval byt a šel na Ruzyni. Režim to překvapilo. Až z překvapení nepustil nikoho. „To jsem věděl. Ale jinak to nešlo.“
Oba šli natvrdo. V jednadvacíti letech…
Nesli to různě.
„Nebudu jíst hlavní jídlo lžící. To jsem dělala v kriminále. Nenakrájený knedlík s hnusnou sladkou omáčkou v ešusu a lžíce. Odporné. Ponižující.“ Moc víc stížností jsem od mámy neslyšel. Ale třeba se jí nesmí nikdy zavírat dveře do ložnice, když spí. Nikdy.
Táta mluvil vždy o zajímavé zkušenosti...
... Podle zvonění jsem je vždycky poznal. Nikdo, na koho už zvonili, nezvoní jako oni. A na většinu lidí, co k nám v té době chodili, už zvonili. Ale stejně by tak nikdo jinej nezvonil.
Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr. Dokud neotevřeš. Nebo než je bolí prst asi. Chvilička ticho a pak zas.
Dva estébáci. Vždy dva. Musej se asi hlídat. A mít převahu. V civilu. Duchač – mrňavej hnusnej skřet. A Šimák – větší hnusnej skřet.
V dětskejch očích opravdový ztělesnění zla a strachu. U nich bych se nekasal, že jsem nebrečel. Vždycky tihle dva. Měli to nějak rozdělený celoživotně a na nás vyšel tenhle hnus. Jinde to nepochybně nebylo lepší.
„Zavolej mámu! Zavolej tátu!“
S pozdravem se nikdy neobtěžovali. Ani žádný filmový ukazování odznaků. Jen hnusná arogance. Beztrestnost.
Buď jsem je zavolal, nebo řekl, že nejsou doma. Buď je odvedli, nebo čekali...
... Byl prostě jen vtipnej a svůj. I vizáží s vousama i vlasama do pasu. A to se za komunistů moc nenosilo. O zpěváka skupiny DG 307, takové alternativnější sestry Plastiků, měla StB samozřejmě taky velkej zájem. Po jednom zatýkání na plese dokonce vznikla iniciativa „Za osvobození Landovského, Havla a Kukala“. On si toho vážil. Jeho „nejslavnější“ výstup ukazuje, jak nějak to tenkrát chodilo.
Když se něco dělo, třeba přijel nějaký západoevropský politik nebo bylo výročí, kde režim nechtěl, aby se disidenti zbytečně předváděli, ty známější firmy pozatýkali.
Klasických 48 hodin – cépézetka. Pokud to nestačilo, hned po propuštění je zatkli znova. Po čtyřech dnech už většinou bylo nebezpečí podvracení republiky či výtržnictví zažehnáno.
A tak, už nevím, při jaké příležitosti, byla zas Ruzyně plná známých. Jarda věděl, že „nedřepí“ sám, tak vylezl na okno cely a zakřičel do dvora: „Je tu někdo z toho výboru na mý osvobození? Dělejte něco!“
Podle svědků se věznicí ozvala odpověď hlasem Rudolfa Battěka: „Jsme tady všichni. Co máme dělat?“
Bachaři ale věděli, co mají dělat...
... A tadyta bolševická svině, ten komunistickej hajzl, krajskej tajemník nebo co, mi v tu chvíli zachránil život a poslal policajty dál,“ úplně Jura křičel při vyprávění historky, jak utíkal z Jáchymova. Historky, kterou jsem měl nejradši.
Jura emigroval hned po únoru 1948 do západní zóny Německa. Ale byl důslednější než další, kteří se chtěli vrátit bojovat proti komunismu s americkou armádou či tak. Prošel rychlým špionážním výcvikem a šel bojovat proti komunistům hned. Jako skutečný americký agent. Ano, neexistovali jen v komunistické propagandě, byli i reální. Již čtvrt roku po emigraci, 29. prosince 1948, překročil hranice zpět. A hned ten den byl zatčen a neodvratně zamířil do vězení. Léta lágru za velezradu a vyzvědačství a pak další za útěky. Celkem mu komunistické soudy vyměřily 40 let vězení, z čehož velká část se odehrála v uranových dolech.
A odtamtud měl ty fantastické příběhy, které jsem jako dítě miloval. Třeba jak byl na začátku padesátých let velitelem „cimry“, když se doslechli, že přijdou odsouzení komunisti. „Chlapi chystali různé hadice, kabely a všechno možný. Úplně je olizovali, jak se těšili, že komunisty pořádně uvítaj. S tim jsem nemohl nic dělat, i když jsem věděl, že z toho bude průšvih. A pak když to přišlo, hodili nám tam takovýho malýho, hubenýho intelektuála s brejlema, kterej se představil jako Gustáv Husák...
... Ač to někteří lidé, možná jen vnitřně pro sebe, popírali, odposlechy v domácnostech i telefonech v našem okolí prostě byly. Většina známých to brala za hotovou věc. Někteří lidé, když u nás (a nepochybně i jinde) chtěli říct něco, co neměli hned vědět v Bartolomějské, mluvili jen v koupelně při zvuku puštěné vody. Jiní zas o „tajných“ věcech mluvili jen venku.
Jestli to bylo řešení, je otázka. Někdy nás překvapilo, kde všude a jak bedlivě sledované odposlechy jsou. Jednou Jarda vytáhl ze zdi podivný přístrůjek s drátkem při opravě světla na záchodě. Geniálně reagoval Ludva, když na Jardův překvapený obličej řekl jen: „To je odposlech, to tam vrať.“
Nevrátil. Dal ho na něčí zvláštní radu, jak se toho zbavit, do mrazáku. A fungovalo to...
... Třešničkou na dortu bylo setkání s Karlem Krylem, jehož písničky jsme se sestrou samozřejmě hltali a teta se s ním kamarádila. Sešli jsme se v hospodě. Teta trošku naznačovala, že je na holky, ale že jen tak mluví, ať je sestra v klidu. Skoro jsem nevěděl, jestli mám pozdravit jen úklonem hlavy, či se poklonit až k zemi. Nic takového se samozřejmě nedělo a můžu jen zopakovat klasické klišé o obyčejných smrtelnících. Ale fakt mě překvapil, jak moc byl fajn, přátelskej, zajímal se. Povídal nám, zpíval, dal nám své nové nahrávky s věnováním. Zážitek. Také teda mezi řečí zmínil, že z nás dvou se mu víc líbí ta tmavovlasá. To jsem byl já. Tenkrát jsem měl ještě vlasy. Delší. „A víš, Karle, že to je můj synovec Štěpán?“ upozornila ho taktně Ivanka. „Jo aha, tak to promiň. Ale neboj, tihle hezounci se holkám líběj,“ omlouval se mi. Tenkrát jsem byl ještě hezounek. No proč ne, od písničkářského idolu potěší i tohle. A tím to skončilo, aby bylo jasno.
Dalším zjevením z Mnichova byl „podplukovník“ Milan Kubes, který nám několik dnů dělal zábavného průvodce po městě. „Tohle všechno je Západní Německo,“ ukazoval nám kolem. „A víte, co je támhle?“
...
Potlačení bolševismu při jeho zrodu by bývalo nesmírným požehnáním pro lidstvo.
1953, Winston Churchill
Jak napovídají útržky textů výše, kniha Století ČSR mapuje vývoj Československa od počátku dvacátého století do součastnosti. Vedle zásadních událostí jak místních, tak celosvětových, jež jsou zpracovány podrobněji, celé století provází graf výsledků voleb a složení vlád v dosavadních 104 letech republiky. Kontext pak po celou dobu doplňují zásadní události celosvětové jak geopolitické, tak i z dalších oblastí, což velice názorně a přehledně ukazuje překotný vývoj společnosti za posledních více než sto let. Z druhé strany knihy si přečtete stručné příběhy několika generací, jež celou historii krásně dokreslují. V knize je i prostor na zmapování historie vaší rodiny a doplnění událostí, jež teprve přijdou.
„My jsme mu jednou nablili do bot a pak jsem tam už radši moc nechodil.“
„Nene? Tati, vy jste nazvraceli do bot největšímu českému filozofovi?“
„No. My jsme chodili do hospody s jeho synem Patym. A nějak jednou vzal Paty lidi z hospody domu a tam se to nějak asi stalo.“
Petr Uhl měl zásadní vliv na život každého z nás. Jeho kamínek, byť nepravdivý, o smrti studenta na Národní třídě, pomohl strhnout lavinu listopadové revoluce. Ale můj život ovlivnil daleko víc.
Potlačení bolševismu při jeho zrodu by bývalo nesmírným požehnáním pro lidstvo.
1953, Winston Churchill
