Fotbalista, novinář, odbojář, vězeň a oběť v berlínské věznici Plötzensee
… Z pěti dětí manželů Bodlákových se právě jen František a jeho starší sestra Marynka dožili dospělosti. Dvojčata narozená po Františkovi – Adolfek a Vojtíšek – zemřela ještě coby batolata na neštovice, zřejmě po očkování. (František Bodlák také nechal později očkovat svou dceru až pod tlakem, že ji nevezmou do školky.) A poslední, nejmladší sestřička Pepinka podlehla v šestnácti letech zápalu plic. Otec Antonín bojoval čtyři roky v první světové válce, syn František byl odveden jako „roční dobrovolník“ (což ovšem neznamenalo, že dobrovolně) na poslední rok války. Oba se v pořádku vrátili. Po vzniku ČSR si rodina mohla vybrat, zda budou Češi, či Rakušané, a Bodlákovi se přestěhovali z Vídně do Čech k Novému Bydžovu…
… Kromě umění se v Čechách František věnoval i sportu. Hrál fotbal za Nový Bydžov a ve stejném klubu byl trenérem dívčího týmu házené. A oboje mu šlo. Coby o fotbalistu o něj měli zájem pražští Bohemians, do kterých i později přestoupil. Coby trenéra si ho pro změnu vyhlédla jedna z hráček, dcera předsedy klubu Marie Vancová, která se ihned rozhodla, že si ji vezme…
… Po svatbě František znova nechal školy a našel si práci, aby uživil ženu. V Národních listech – což byly národnědemokratické, tj. velmi pravicové noviny – pracoval nejdříve jako korektor a později psal sportovní reportáže. To až do své smrti. Kromě školy nechal na nátlak manželky po zlomenině klíční kosti také fotbalu, aby mohl vydělávat, protože v roce 1923 se manželům narodila dcera Jitka Bodláková (má babička) a pak ještě syn Bořek (1925) a druhá dcera Jelena (1933). Práci sportovního redaktora dělal brzy František jako vedlejší povolání, protože se stal redaktorem a později šéfredaktorem rozhlasového věstníku Radiojournal. Ten se pod jeho vedením z původních pár listů s programem stal solidním obrázkovým časopisem se třemi dalšími redaktory…
Hned po začátku války se František zapojil do odboje. Tedy toho nekomunistického. Komunisté v té době drželi basu s Němci coby spojenci Stalina. S rodinou se František o informace pochopitelně nepodělil. Marie s dětmi to zjistila až po manželově zatčení. Jen že byl převezen do nechvalně proslulé berlínské věznice Plötzensee, odkud v roce 1941 přišel strohý telegram o úmrtí na selhání srdce…
„Když tatínka zabili, telefonovali jsme samozřejmě strýčku Žandovi, jeho nevlastnímu staršímu bratrovi, který žil od dvacátých let v Berlíně (jeden ze strýců, kteří po založení ČSR optovali pro Rakousko), protože telegram přišel z Berlína. Ani ve snu nás nenapadlo, že to nemuselo být pro strýčka zrovna výhodné, shánět se po mrtvém bratrovi v politické věznici…
