Advent s StB 

To nám tak zase jednou StB doma před Vánocema trochu ulevila od rodičů. Možná kvůli nějaké státní návštěvě, možná jen chtěla živly trochu naladit na svátky. To už si nepamatuju. Ale proč ne, kdo měl taky tu starostlivou péči našich furt vydržet.

Spokojeně jsme se sestrou uložili menší sourozence a udělali si adventní pohodu. Vohulili gramec (Modrý album, myslim) a zapálili františka. Co jinýho sami doma než hrát si s ohněm. Jenže to byl nějakej východoněmeckej šmejd a místo libé vůně z něj začly šlehat plameny. A po uhašení je vystřídal kouř jak na fotbale. Vopravdická dýmovnice. Duchaplně jsem ze stolu doutnající kouřící škvarek nabral talířkem a i s ním ho vyhodil z okna. Hrozně jsme se tomu s Blankou smáli. 

Ovšem jen než se ozvalo hlasitý nadávání a nám to došlo. 

„Doprdele, vždyť my máme sledovačku!“ Krve by se v nás v tu chvíli nedořezal. 

Rodiče už byli zajištění, ale pod okny postávala klasická estébácká dvojka Šimák s Duchačem. Kdyby ještě přišel někdo zajímavej na návštěvu. No, pod oknem. Do přízemního bytu vzrostlej chlap oknem viděl. Skřet Duchač teda ani na špičkách. A teď v dýmu neviděl nic ani venku. 

Rychle jsme zavřeli okno, zatáhli záclony a zhasli. A vrátil se smích. Na chvíli. Pak jsme tak nějak beze slov vypnuli gramofon, zakryli od františka propálenej stůl, kdyby náhodou mámu pustili, a šli na kutě. Ani jeden jsme to nevyslovili, ale normálně se schovat pod peřinu. Zlo za oknem, a ještě rozvztekaný. Bez těch rodičů fakt těžko zahnatelný. Ozve se zvonek, nebo rovnou „OTEVŘTE“ a kopání do dveří? Kdo vysvětlí, že to byla všechno náhoda, když za tím podezíravější uvidí nějaký rafinovaný útok? Stejně je nebude žádný vysvětlení zajímat. Usnout bylo jediný řešení. 

Ráno vyšlo slunce a mámu pustili. Jenže svět tenkrát nebyl jen duha a jednorožci. Došlo na nejhorší a máma posunula vázičku. Teď už vím, že jsem měl tradičně mlčet. Ale já přispěchal s možným vysvětlením: „A nevypadlo ti z popelníku cigáro?“

Lidové soudy se vyšetřováním nezdržovaly. Máma mou milosrdnou lež odbyla krutým mlčením a laserovým pohledem. To pro Jardovy nervy byla cigareta moc. „Já ti dám cigaretu. Já ti dám takovou cigaretu…“

A pak po večerech posloucháte o nespravedlivě stíhaných. Měl jsem si založit svůj malej vons. 

A co pěkného připomene vůně františka vám?

Tak mu někdo nalejte

Petr Uhl měl zásadní vliv na život každého z nás. Jeho kamínek, byť nepravdivý, o smrti studenta na Národní třídě, pomohl strhnout lavinu listopadové revoluce. Ale můj život ovlivnil daleko víc.

Právě jeho inzerát, že hledá lidi, co se zajímají o Novou levici, na nástěnce filozofické fakulty v době Pražského jara, svedl dohromady studentku Petrušku Šustrovou a studenta Vavřince Korčiše. Což bylo pro můj vývoj dost zásadní. Ten inzerát v podstatě taky poslal mé budoucí rodiče do kriminálu. I to bylo v jejich životě velice zásadní. A tudíž i v mém. Prostě Petr Uhl mé rodiče formoval. Jistě bylo vlivů mnohem víc, ale jeho byl neoddiskutovatelný.

Lidé seznámení díky zmíněnému inzerátu založili levicové Hnutí revoluční mládeže, ač k levicovosti už se dnes většina nehlásí. Petr však zůstal trockista navždy. „No jistě, že jsem tomu věřil, Štěpáne! Já tomu věřím stále. A doufám, že tvoji rodiče také,“ odpověděl mi dávno po revoluci na dotaz, zda těm myšlenkám v sedmdesátých letech opravdu věřil. Musel jsem ho zklamat, že máma s tátou už to vidí jinak. A možná to tak viděli vždy.

Pro něj s jeho naprostým smyslem pro spravedlnost však asi beztřídní společnost byla jediná možná. A za spravedlnost také bojoval celý svůj život. A také se podle toho choval.

Shodou okolností to byl zase on, kdo dal mé mámě k podpisu Chartu 77. S ní ji vedle mého táty podepsal již i můj otčím Jarda Kukal. Protože však byl stíhaný v procesu s Plastiky, Jiří Němec radši Jardovu podpisovou kartičku vyřadil, aby mu nepřitížila. Spravedlivý a akurátní Petr ji však promptně zařadil zpátky. Podepsal? Podepsal! Tak co. Myslím, že je to tak správně.

Tenhle chvályhodný smysl pro pořádek byl asi také občas až obtížný. Třeba děti cepoval, co se do nich vešlo. Ale pamatuji si, jak vyprávěl scénku, která se odehrála u nich v koupelně. Sám se jednou unavený naložil do vany a věci nechal rozházené po zemi, což u dětí nepřipadalo v úvahu. A stalo se, co muselo. Do koupelny přišel desetiletý syn Pavlík. Co s tím, když měl smysl pro spravedlnost.

„Asi Pavle vidíš, co jsem udělal špatně a správně mi to teď můžeš vyčíst,“ řekl tedy z vany synkovi.

„Jenomže já nikoho furt nebuzeruju,“ odpověděl naprosto stejně ráčkující syn.

Petr to vyprávěl pobaveně, ale s velikou hrdostí. Ano, měl vedle svého materialistického vidění světa i srdce.

A uměl i překvapit. Jednou přišel k nám domů, aby mámě vysvětlil myšlenku založení VONS, ale trefil se do rozjetého mejdanu spíše androšského typu. Část Plastiků, část DG 307, mladí Němcovi… Víno se jim nechtělo nosit, pil se rum. S takovým materiálem zachraňuj nespravedlivě stíhané. Nicméně si sedl ke stolu a koukal kolem. Androši taky koukali. A po chvíli trapného mlčení pronesl: „A mně snad nenalejete?“

Pak vše vysvětlil, a jak to dopadlo, víme. Asi po roce šel, přesně jak máma ten večer předpověděla, spolu s dalšíma z VONS sedět a máma převzala jeho agendu.

Kde je teď se svým viděním světa, je otázka. V Boha jistě nevěřil. Ale já myslím, že tomu, jak on bojoval za spravedlnost, můžeme my jiného ražení říkat i láska k bližnímu svému. Takže jsem si jistý, že někde je. Tak mu tam snad někdo nalejte!

Já si nalil.

šk (nekrolog PU v LN 2. prosince 2021)

Boty

Když teda ty nedožitý narozeniny, povídal jsem si chvíli na chalupě s tátou, kterej u Václava během listopadu 1989 a nějaký čas poté dělal něco jako kancléře. V bytě u Havlů na nábřeží. A u ikonické fotky, jak jde coby čerstvý prezident, jsme se dostali k tomu, proč měl krátký kalhoty. Vůbec nebyly krátký. Byly samozřejmě šitý na míru, ale Václav když byl nervózní, vytahoval si je. A asi zrovna byl, než vyrazil mašírovat.

„A pak mi ty kalhoty dal, i ty boty. Ty neměl rád, protože měly moc vysoký podpatky,“ uzavřel to táta.

„Cože? Ty máš tyhle historický kalhoty a boty? Děláš si ze mě srandu?“

„Ne, ty kalhoty už nemám, ty mi nebyly, ale ty boty tu někde jsou,“ řekl mi úplně v klidu o těchhle relikviích.

Tak jsem prohledal botníky se starejma křápama, co v nich chodil do kurníku a na pole a tak, a fakt že jo. 

Zničený, ale evidentně kvalitní boty velikosti 42 na podpatku. Jako nemyslím si, že se má lpět na starejch věcech, ale tohle by mohlo být v muzeu. Vzal jsem mu je, že je dám do pořádku. Na pole snad může chodit v něčem jiným než v čem Havel na přehlídku.

Doma jsem je pak porovnal s fotkou. A vůbec to nejsou ty stejný. 

„Aha, tak to nevim, dal mi jich víc. Ale nech si tyhle, ty jsou taky od Havla. A budeš v nich vypadat vyšší,“ řekl mi jen, když jsem mu to volal. To je táta v kostce. Ale ten botník ještě projedu.

šk (k narozeninám VH z FB 6. října 2021)

Kacířská esej o džísce

My jsme mu jednou nablili do bot a pak jsem tam už radši moc nechodil.“

„Nene? Tati, vy jste nazvraceli do bot největšímu českému filozofovi?“ 

„No. My jsme chodili do hospody s jeho synem Patym. A nějak jednou vzal Paty lidi z hospody domu a tam se to nějak asi stalo. Asi Honza Frolík.“ 

„A jak to víš, to ti Honza Frolík vyprávěl?“

„Ne, já jsem tam taky byl.“ 

„Aha. Ale nevíte, kdo to přesně byl?“

„Ne.“

„A byl tam ještě někdo?“

„Myslím, že ne. A já jsem se pak u Patočků radši neukazoval.“

To zase z táty vypadlo, když jsem se ptal, jestli a jak dobře znal Jana Patočku. Spíš jsem to z něj vydoloval, ale radši jsem to dál nevyšetřoval. I když, v podstatě bych byl asi hrdej, kdyby měl táta takovejhle filozofickej zápis. 

Znali se. Spíš málo. Když ale v té době znova zakázanej a z univerzity znova vyhozenej (poprvé po odmítnutí členství v KSČ v roce 1949 a podruhé za normalizace v roce 1972) Jan Patočka napsal své nejznámější dílo Kacířské eseje o filosofii dějin, vydal mu ho samizdatově Ludvík Vaculík v edici Petlice. A táta zrovna pro Petlici vázal knížky. Takže shodou okolností vázal první vydání téhle knihy a místo honoráře (ani si nepamatuje, jestli nějaký symbolický dostával) si vybral jednu z těch klasických dvanácti strojopisových kopií. Janem Patočkou vlastnoručně podepsanou!

Člověk by se začal radovat, máme krásnou vzácnost! Ale ony na stroji psané věci nikdy nepřežily ani první domovní prohlídku. 

„Takže tu stejně sebrali policajti?“ ptal jsem se dál.

„Ne, dal jsem ji nakonec Patočkovi. A on mi za ní dal džísku.

Tobě dal Jan Patočka džísku? Mluvíš furt o tom filosofovi?

Jo. On věděl, že mám jednu kopii a chtěl ji pro nějakou návštěvu snad z Francie. Já jsem mu ji samozřejmě dal. A Paty pak přišel, že mi táta posílá tuhle džísku. Asi jí od někoho dostal a věděl, že já jsem si jí v tý době moc přál.“

Máma mi zase vyprávěla, jak byli za Patočkou ještě před Chartou s peticí na podporu stíhaných členů The Plastic People. „On se nezabýval politikou, to byl prostě filozof. Ale proces s muzikanty pro něj byl nepřijatelný. A když si to přečetl, vyjádřil jen obavu: ’S tím textem a myšlenkou samozřejmě souhlasím a podepíši, ale nebudu tu jejich muziku muset poslouchat?’.“ I když pak se prý i o díle Plastiků vyjádřil relativně pochvalně. „Že to má něco do sebe“ .

Patočka podepsal nejen petici, ale následně i Chartu a stal se prvním jejím mluvčím. Dnes už víme, že poslech Plastiků by byl proti tomu co provedla StB to nejmenší. Utýrat největšího filozofa výslechy. To se režimu nedá odpustit ani po 45 letech.

Kdybych já věděl, že má táta džísku od Patočky, mohl jsem ji nosit na zkoušky na jeho domácí FF. Třeba bych byl úspěšnější. Mohl jsem být filozof, co když něco napíše, vy řeknete jen amen. Jenže to by taky musel táta vědět, kde je té džísce konec. 

No, možná mu můžete bejt vděční. Takhle jsem dnes nakoukl do Kacířských esejí a hned se rozhodl, že vám obsah nepřiblížím. Že si přečtete jen tyhle pomotaný vzpomínky a do indexu mi napíšete jen datum. Jak jsem zvyklej. 

šk (k výročí JP z FB 13. března 2022)